Narodil se 5. ledna 1891 ve vsi Tupalščizna u města Ašmjany na severovýchodě dnešního Běloruska, tehdy v carském Rusku, a pocházel z polské katolické rodiny. Absolvoval gymnázium v Ašmjanech a následně studoval v letech 1909 až 1913 v kněžském semináři ve Vilniusu. Poté pokračoval na teologické akademii v Petrohradě, kde ho 13. června 1914 vysvětil na kněze arcibiskup Wincenty Kluczyński. Studia na akademii ukončil doktorátem teologie v roce 1917. Nejprve působil dva roky jako kaplan ve farnosti svatého Kazimíra v Maladzečně poblíž Minsku a zasloužil se zde o otevření polské školy. Poté nastoupil v roce 1919 se souhlasem biskupa Matulewicze do kněžského semináře v Minsku, kde vyučoval fundamentální a dogmatickou teologii a vykonával funkci prokurátora. V době polsko-sovětské války odcestoval na Litvu a na žádost biskupa Matulewicze vstoupil do řádu Mariánů Neposkvrněného početí Panny Marie. Absolvoval noviciát Mariampolu na Litvě a generální představený řádu ho následně v roce 1921 poslal do Spojených států amerických. Zde vedl rekolekce a misie ve farnostech polských, litevských a běloruských věřících. V srpnu 1923 odcestoval do obnoveného Polska a začal působit jako farář na východě v městečku Drui u Vitebsku (dnes Bělorusko). Díky sbírkám od krajanů se pak zde následně podařilo vybudovat klášter mariánů. Otec Cikoto se ujal organizování vznikajícího společenství sester eucharistiánek a připravoval podmínky pro příchod mariánů do Drui. Rovněž organizoval pro děti vzdělávací kurzy a pomohl otevřít v místě polské gymnázium Štěpána Báthoryho. V září 1924 složil ve Vilniusu věčné sliby do rukou řádového představeného, biskupa Jiřího Matulewicze. V Drui brzy nastal rozvoj řádových aktivit. Vznikl zde noviciát mariánů a otec Cikoto se stal jeho představeným a novicmistrem. Během svého desetiletého působení se také zasloužil o rozvoj obce – podporoval elektrifikaci, vytvoření fondu na podporu chudých, zastával se drobných rolníků před vykořisťováním ze strany statkářů.

Generální představený řádu – V roce 1933 se zúčastnil generální kapituly mariánů v Římě a byl zvolen generálním představeným tohoto řádu. Za jeho působení se uskutečnil rozvoj řehole. Podporoval řád na východě Evropy, ale zasloužil se i o rozšíření misijních aktivit na severovýchodě Číny v Mandžusku. Během roku 1937 zrealizoval vizitaci zdejších aktivit mariánů v Charbinu a otevření noviciátu pro kněze východního obřadu. Po skončení jeho funkčního období provinciála řádu v roce 1939 přijal východní obřad a papež Pius XII. jej jmenoval exarchou a apoštolským administrátorem pro katolíky východního obřadu žijící v Mandžusku. Předcházející archimandrita Fabian Abrantowicz byl zatčen NKVD a následně odsouzen na deset let pobytu v gulagu. Otec Cikoto odcestoval do Charbinu a vedl zde misii šesti kněží a dvou bratří laiků a správu tří škol, vedených mariány, sestrami františkánkami a uršulinkami. Také se staral o katechezi mládeže. Obecně byl mezi obyvateli velmi oblíben pro svou spravedlnost, dobrotu a pokoru a díky jeho přístupu navázala misijní komunita i přátelské vztahy s místními pravoslavnými. Do misijní školy dávali své děti dokonce i generálové čínské lidové armády. S nastupující mocí komunistické vlády však došlo k likvidaci této katolické misie. 

 „Vatikánský špión“ - 22. prosince 1948 obklíčily komunistické milice klášter mariánů v Charbinu a zatkly přítomné kněze. Následně byli deportováni k sovětské hranici a 25. prosince předáni do rukou příslušníků NKVD, kteří je převezli do sibiřského města Čita. Zatčení kněží byli umístěni do samotek a vyslýcháni dnem i nocí, bez jídla a odpočinku. Dle svědectví přeživších byli vystaveni brutálnímu zacházení, včetně mučení, fyzického i psychického nátlaku. Byli nuceni k přiznání, že se dopouštěli špionáže. Jeden z vyšetřovaných duchovních byl už zcela zlomen, ztrácel i víru a byl ochoten podepsat protokoly vyšetřovatelů, jen aby už měl klid. Otec Cikoto jej během konfrontace vytrhl z jeho letargie slovy: „Člověče, co to mluvíš, vzpamatuj se,“ což kněze velmi povzbudilo k vyznání víry a odvážnějšímu postoji. Výslechy trvaly až do května 1949, kdy byli otec Cikoto a další kněží obviněni z organizování teroristické skupiny v Lyceu svatého Mikuláše v Charbinu, agitační činnosti proti Sovětskému svazu a špionáže ve prospěch Vatikánu. S obviněnými neproběhl klasický soudní proces, byli odsouzeni trojkou NKVD 28. září 1949 v Moskvě na 25 let pobytu v táborech gulagu. 

Křížová cesta na Sibiři – V listopadu 1949 byli odvezeni přes Irkutsk do Angarlagu. Otec Cikoto pobýval v táborech Tajšet a Čukša. Jeho zdravotní stav se po výsleších v Čitě velmi zhoršil a lágrové podmínky na Sibiři jej zcela zdecimovaly. Měl problémy se srdcem, trpěl revmatismem a křečovými žilami. Mohl dělat pouze lehčí práce přímo v táboře a hodně času trávil v táborovém špitálu. Sestry eucharistiánky z Drui mu posílaly balíčky s potravinami, přičemž mu přibalily do balíků i hrozinky a nekvašené oplatky, takže mohl i v táboře pro spoluvězně tajně sloužit mše svaté a podávat jim svaté přijímání. Pečoval především o nemocné a umírající vězně v lágrovém špitálu. I on sám trpěl kvůli rozšiřujícím se zapáchajícím vředům na nohách krutými bolestmi a nemohl se pohybovat. V takovýchto podmínkách zemřel 13. února 1952 v Ozierstroji a byl pohřben na špitálním hřbitově. Dle svědectví kněze Paula Chaleila, který byl odsouzen spolu s otcem Cikotem a po návratu do Francie vydal vzpomínky na věznění v lágrech na Sibiři, pokřtil v táboře otec Cikoto jednoho mladého člověka, bývalého komunistického agitátora a provokatéra. Také zaznamenal informaci od spoluvězňů, že NKVD údajně nabízela Cikotovi propuštění, úřad metropolity v Minsku za podřízení se moskevskému patriarchátu a přijetí pravoslaví. On to však dle spoluvězňů odmítl a žádal, aby mohl raději v pokoji zemřít. Následně zůstal bez lékařské péče a teprve po urgencích spoluvězňů byl převezen znovu do špitálu, kde zemřel. Od roku 2003 probíhá beatifikační proces Služebníka Božího archimandrity Andrzeje Cikota, iniciovaný věřícími a biskupstvím v Petrohradu.

 

Mgr. Vojtěch Vlček, Převzato z časopisu Monitor, Úprava: P. Stanislaw Maliński MIC, Tisk: Kongregace kněží mariánů, Brumov-Bylnice