Zatímco jiný vysídlenec P. Jan Narkiewicz uvedl: „Ten kněz je záštitou našeho národa a duchovenstva.“ Patrioti 19. století volali: „Bůh, čest a vlast!“ On dodával: „Víra a služba, láska k Bohu a k bližnímu.“ Otec Krzysztof byl  „člověkem na cestě“, který se k ničemu nepoutal, nevkládal žádnou naději do věcí vnějších. Svou pozornost věnoval velkému milosrdenství k těm nejubožejším, těm zapomenutým, odmítnutým – to bylo jeho následování Ježíše a plnění Jeho poslání: „Byl jsem hladový a dali jste mi najíst (….), byl jsem na cestě a ujali jste se mě...“(Mt25, 35–36). Z lásky k vlasti se podílel na listopadovém povstání. Byl 2x raněn. V čase rekonvalescence duchovně dozrál jako sv. Ignác z Loyoly a rozhodl se zasvětit se službě Bohu a bližnímu.

V roce 1832 vstoupil  do řádu mariánů v Mariampoli na Litvě. Vnímavý k lidské bídě začal v letech 1839 – 41 pracovat v Institutu pro hluchoněmé ve Varšavě - jediném ve východní Evropě. V té době byli hluchoněmí považováni za psychicky nemocné, lidé se jim posmívali. Chtěl ulehčit jejich situaci, a proto založil v Mariampoli průkopnické zařízení – podobný Institut, jediné místo na Litvě, kde se uplatňovaly novátorské pedagogické metody s hluchoněmými. Aby chránil víru a církev před pravoslavím a národ před rusifikací, angažoval se v konspirační náboženské a vlastenecké činnosti. Byl prozrazen a po 6 letech krutého vyšetřování ve Varšavské citadele byl roku 1852 poslán do exilu na Sibiř. Na základě amnestie získal v roce 1856 povolení vrátit se do vlasti. Vyhověl však prosbám exulantů, ale i z vlastní vůle jim chtěl sloužit a přinášet duchovní posilu. Navzdory osobním pochybám se nakonec rozhodl zůstat v té „nelidské zemi“. Požádal církevní i carské nadřízené, aby mohl na Sibiři zůstat, což v nich vyvolalo nedůvěřivost a údiv.

Byl jmenován farářem v Irkutsku, pak největší farnosti na světě. Jeho rozhodnutí zůstat na Sibiři popsal jeho přítel, vědec Benedykt Dybowski: „Musíme uznat, že z jeho strany to byl akt velké oběti. Nešlo o nedostatek vlastenectví či spojení s národem, ale k rozhodnutí ho vedla jen vroucí láska k těm nešťastníkům, kteří neměli právo se vrátit do vlasti a museli by v exilu zůstat bez jakékoli náboženské  podpory.“ 

V  Irkutsku vystavěl P. Szwernicki 2 kostely, první z nich vyhořel, druhý stojí doposud a je uznávaný jako perla sibiřské novogotiky. Vybudování svatyně s tak vysokou uměleckou úrovní v tamních poměrech během 4 let je považováno za celosvětový fenomén.

Kněz Krzysztof měl pro potřeby exulantů – vysídlenců – vnímavé a otevřené srdce. Těšil se velké úctě jak polských tak cizích katolíků, pravoslavných i budhistů. Bez ohledu na vyznání mu říkali „náš farář“. Vedle povinností faráře v Irkutsku působil jako duchovní ve věznicích, nemocnicích, kasárnách a také každý rok přes 4 měsíce objížděl exulanty rozptýlené po celé Sibiři. Při tom v těžkých podmínkách „najezdil“ kolem 5 tisíc kilometrů. Dopravní prostředky, které na cestách používal, byly: koňské spřežení, parník, loďka, sobi, voli, lyže a psí spřežení. Cestování bylo nesmírně zdlouhavé, ale otci to přinášelo radost. Jak psal: „Jsem hlupák a hříšník. Dnes jsem pokřtil dvě děti. Rád bych potěšil všechny, kteří jsou tajgou unaveni, odříznuti od světa.“ A jak ty jeho návštěvy přijímali věřící, popsal Dybowski, který sibiřskou realitu dobře znal: „Každý z jeho farníků toužebně a s horečnou netrpělivostí očekával s příchodem jara anděla utěšitele v osobě faráře, který uměl oživit a posilnit každé bolavé srdce a vzbudit víru v lepší budoucnost. Skrze tu vroucí a upřímnou víru byl přijímán.“

V roce 1887 u příležitosti 50 let kněžství poslal papež Lev XIII. P. Szwernickému zlatý kalich a v přiloženém dopise ho nazval „chloubou katolických misionářů, ozdobou mariánů, a radostí papežského srdce.“ Na druhé straně zvláštním darem sibiřských kněží – vysídlenců – pro jubilanta byl zlatý kalich celý obtočený trním. Pater Szwernicki byl duchovním, který své povolání a kněžské poslání vždy stvrzoval svědectvím vlastního života. Zemřel 28. 11. 1894 na následky zranění, které mu způsobili neznámí bandité.  Bogdan Burdziej  napsal: „Odešel člověk, který v nelidské zemi vyhnanství byl apoštolem lásky.“ Pravoslavné (sic!) irkutské noviny tehdy  o něm otiskly pěknou posmrtnou vzpomínku: „Bylo slyšet nejedno slovo smutku a nářku věřících katolíků i pravoslavných, když do chladné sibiřské země byla ukládána prostá bílá rakev se ctihodným tělem jednoho z největších polských kněží XIX. století. Pokoj tvému popelu, vzácný, dobrý člověče! Pokoj tobě, který jsi nikdy neodepřel pomoc žádné ze svých duchovních oveček. Pokoj tobě a ať ti je lehká ta syrová a studená země daleké sibiřské krajiny, která  zakryla tvoji prostou rakev.“      

 

Převzato z Z Niepokalana, P. Jan Kosmowski MIC

Překlad: TeM

Úprava: P. Stanislaw Maliński MIC a PM