Tady jsem

První vyučovací hodina se odehrává v Nazaretě. Anděl Gabriel představí Marii Boží záměr, aby se stala Matkou Mesiáše, kterým bude jednorozený Syn Otce. Maria nás učí dialogu s Bohem, to znamená pozorně naslouchat všemu, co nám chce sdělit a pokorně odpovědět na jeho slova. Každá odpověď by měla být znamením naší důvěry, odvahy svěřit svůj život Bohu.. Věřit, to znamená říct Bohu: tady jsem. Jsou to slova připravenosti, aby se vyplnila Boží vůle vždy a v každé okolnosti života.

Domácí úkol z této lekce je očistit své srdce od nejmenším náznaku spolehnutí se ve svém životě na sebe. Věřím -  ve skutečnosti znamená, že se spoléhám pouze na Boží moc.

 

Spěchala

Maria uvěřila, proto spěchala k Alžbětě. Nešla sama, ale s Ježíšem. Naše svěření se Bohu v nás vyvolá vnitřní nutkání jít k lidem. Máme poklad víry,  se kterým  se chceme sdílet s ostatními. Dar víry, který přijímáme, máme nejen pro sebe, ale má rovněž sloužit jiným. Spěchá ten, který je přesvědčen, že každý člověk by měl slyšet Dobrou zvěst.

Domácí úkol je následující - otevřít dveře svého srdce lidem, se kterými se setkáváme na naší cestě života a říct  jim, že Bůh je miluje. Můžeme to udělat slovem, pohledem, úsměvem, gestem, vstřícným postojem, modlitbou…

 

Upozornění
Přítomnost Marie mezi lidmi, měla vždy charakter mateřství. Při svatební hostině v Káni Galilejské byla pozorná a povšimla si nedostatku,  který by mohl narušit radost a štěstí novomanželů a jejich hostů. Svěřila tento problém Ježíši a odešla do ústraní. Věřila, že Syn udělá to, co je zapotřebí.

Znamením živé víry je citlivost na potřeby ostatních lidí, na vše, co by mohlo ohrozit jejich štěstí. To znamená starost o jejich věrnost Kristu, protože jedině v Kristu člověk může naleznout a udržet si opravdové štěstí,  které svět dát nemůže. Domácí úkol z Kány Galilejské vyžaduje otevřít každé ráno oči, abychom viděli potřeby  lidí kolem nás.

 

Závěrem

Maria prožila nejtěžší zkoušku víry na Kalvárii. Věřila v temnotě v rozporu s lidským rozumem. Čas kříže je vždy zkouškou naší víry. Maria nás učí, abychom se v těchto chvílích  drželi kříže Ježíše Krista a láskyplně ho objímali. Domácí úkol z Kalvárie je nejtěžší: v čase našeho utrpení neutíkat od Ježíšovy Golgoty.    (Janusz Kumala MIC)

 

Liturgie a předávání víry

Tváří v tvář současné krizi víry a  nárůstu sekularismu  patří mezi nejnaléhavější úkoly církve evangelizace a  předávání víry dalším generacím. Jakou úlohu zde má liturgie? Jakým způsobem by měla sloužit dílu evangelizace a předávání víry?

Zde je potřebné odvolat se na jedny z nejvýznamnějších vět II. Vatikánského koncilu týkajících  se liturgie: „…liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Vždyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromáždili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně. …Obnovování smlouvy mezi Bohem a lidmi v eucharistii získává a zapaluje věřící pro lásku Kristovu.(Konstituce o posvátné liturgii 1,10)

 

Z výše uvedeného v užším slova smyslu vyplývá, že liturgie sama o sobě nemá úlohu evangelizovat, protože právě liturgie je cílem evangelizace. Veškerá apoštolská činnost církve spočívá v uvedení do plnosti víry a plodné účasti na eucharistii, která je zde na zemi  nejbližším možným způsobem setkání s Ježíšem Kristem. Účast na liturgii upevňuje víru především tak, že navozuje skutečné setkání s Kristem v jeho slově, v modlitbě církve, ve shromáždění věřících a hlavně ve svátosti jeho Těla a Krve. Plodně žitá eucharistie podněcuje k tomu, abychom se s ostatními dělili o Kristovu lásku.

 

Liturgie skrze svá slova a gesta má velkou sílu k utváření  naší víry.

 

Praxe je ovšem taková, že v našich farnostech se liturgie zúčastňují i lidé vzdáleni od zralé víry nebo mají svou víru v počátku. Při různých příležitostech se bohoslužby zúčastňují také lidé velmi vzdáleni od církve. Přestože v liturgii nelze v žádném případě manipulovat s obsahem a  přizpůsobit  se tak duchovní úrovni těchto lidí, stojí za to začlenit evangelizaci do kázání, a tak hlásat,  aby byla šance v naslouchajících probudit víru.

 

Liturgii nelze zaměnit s katechezí nebo ji proměnit v katechezi, ale má svůj katechizační  rozměr. Také ji nelze zatěžovat různými pokyny nebo vysvětlivkami. Ale právě  liturgie skrze svá slova a gesta má velkou sílu k utváření  naší víry.

 

Boží slovo, kterému nasloucháme ve čteních a je pak vysvětlováno v homilii, má moc utvářet náš křesťanský život. Liturgické modlitby vyjadřující víru církve rovněž přispívají k posílení víry účastníků liturgie. Následná liturgická gesta a činnosti, stejně jako zpěv a ztišení, nás učí, aby se náš život zcela proměnil v uctívání Boha.            (Maciej Zachara MIC)

 

Maria - pravzor církve

Mariin život je těsně spjatý s vykoupením Ježíše Krista. Bůh totiž neuskutečnil svůj plán bez toho, aby Marie vyřkla své „ano“: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38). Tak se Marie stává předlohou a vzorem každému věřícímu člověku. Neboť i naše víra je odpovědí na zavolání a nabídku Boha. Také Marie věřila i v nejistotě, především při porodu a pod křížem. Proto Marii rádi nazýváme „matkou věřících“. Ze stejného důvodu je také nazývána „pravzorem církve“. Neboť i církvi může vždy jít jen o to, aby upřímně přijala to, co Bůh člověku nabízí prostřednictvím Ježíše Krista. Proto II. vatikánský koncil o Marii hovoří v souvislosti s církví a společenstvím věřících.

V „Evangelickém katechismu pro dospělé“ (1975) se říká: „Marie patří do evangelia... Je označována jako příkladná posluchačka slova Božího, jako služebnice Páně, která říká „ano“ vůli Boží, jako milostí zahrnutá, která sama o sobě není nic, ale prostřednictvím Boží dobroty je vším. A tak je Marie pravzorem lidí, kteří se otevírají Bohu a nechávají se obdarovávat, pravzorem společenství věřících, církve... (s. 392 a následující). Maria je velkou služebnicí, která souhlasila, aby se jí vše stalo podle slova Páně.

 

Církev - Služebnice Pána

Církev, jejímž je Panna obrazem, nemůže hlásat radostnou zvěst, jestliže současně neuskutečňuje Boží lásku obhajováním spravedlnosti pro chudé a hladové. Církev je služebnice Pána jako Maria, když je chudá jako ona, když nalézá svou radost mezi drobnými lidmi, když se snaží s nimi o jejich vysvobození.

Neboť toto vyžaduje vůle Pána. Jako Maria, ani církev si nesmí libovat mezi pyšnými, mocnými a bohatými tohoto světa. Jako Maria, tak i církev miluje chudé a hladové a má radost, že Pán ve svém milosrdenství rozptyluje pyšné, svrhuje mocné s trůnů a bohaté propouští s prázdnou. Protože potom zase tito pyšní, tito mocní, tito bohatí poznají chudobu, kterou navštíví jeho láska a jeho velebnost. Potom také oni poznají radost z chudoby, která může být povýšena, z hladu, který může být nasycen jediným Mocným, jediným Bohatým, Pánem slávy.

 

Pod křížem

Marie byla jednou z mála věrných, kteří následovali Ježíše až ke kříži. Pod křížem stála s "oblíbeným učedníkem" Janem. V Písmu svatém se píše: U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: Ženo, hle, tvůj syn! Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka! V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. (J 19,25-27)

Církev se od té doby viděla v roli Janově, kterému byla na výslovné přání Krista dána jako matka Marie. Těsné spojení s Marií se ukazuje již u rané církve: Marie je přítomná u velkých událostí, např. u dění Svatodušních svátků.

 

Efezský koncil

Do velkých teologických sporů prvních století o božství Krista byla zahrnuta také Marie. To dokazuje, jak úzce byla spjata ve vědomí tehdejší církve s Kristem. V roce 431 se v Efezu v Malé Asii konal 3. všeobecný koncil. Jeho závěry jsou dodnes dodržovány jako pravdy víry i nekatolickými křesťanskými církvemi. Tehdy šlo především o to, aby se prověřilo bludné učení jistého Nestoria, který popíral božskost Krista a tvrdil, že Ježíš byl jen člověk. Jednoznačně bylo ale rozhodnuto pro víru v božskost Krista. Proto směla být Marie právem nazývána "matkou Boží“.

 

převzato z časopisu „Z Nepokalaną“

překlad – ing. Marie Macháčová

Úprava: P. Stanislaw Maliński MIC a PM

Tisk: Kongregace kněží mariánů, Brumov-Bylnice